Zrod knihy není podložen jen talentem, ale také pílí, snahou překonat nemožné a hlavně vytrvalostí. Své nám o tom řekla Lucie Hřebečská, autorka knihy s názvem Jalová. Už nyní u všech dobrých knihkupců. Tak si jí nenechte ujít.

Vydání Jalové coby mého románového debutu byl pocit jaksi transformativní – poprvé držet svůj první román a zjistit, že je skutečný, bylo, jako znovu zažít ten moment, kdy člověku řekli, že Ježíšek neexistuje, akorát opačně. V Ježíška totiž věříte, věříte – a on potom není. No, a ta kniha…

Snad jako každé dítě se spisovatelskou ambicí jsem vyrůstala s představou, jak by moje vysněná první kniha měla jednou vypadat. Samozřejmě musí mít pevnou vazbu, jinak to není kniha ale takový povětší leták, a pak krásnou elegantní obálku, a musí vonět jako všechny nové knihy, jen ještě mnohem lákavěji. Tato představa ve mně zůstala netknutá, jen se k ní v dospělosti přidaly ještě některé moje další neurózy – tak například, že ta kniha v pevné vazbě taky musí být nasázená fontem Garamond; kdo píše Garamondem, toho lze brát vážně. A pak taky samozřejmě hezké souměrné zarovnání do bloku. Pokud se mě někdy někdo zeptá podruhé, popřu to, ale při představě, že někdo draft románu píše Arialem se zarovnáním doleva, mi samovolně pocukává oko.

A tak jsem Garamondem se zarovnáním do bloku psala. Povídky, potom novely, potom jeden román, kterému jsem věřila (nakladatelé ne). Potom druhý román, kterému jsem věřila taky – to byla už Jalová. Jalovou jsem poslala do světa a ukázalo se, že jí věří i Grada – natolik, aby se se mnou domluvila na vydání.

„Teda!“ řekla jsem si. „Fakt?!?!“ Po tolika letech dychtění, snahy a napsaných jednotkách milionů znaků má přijít úspěch. A je to tak neuvěřitelné, až tomu… no, víte... nevěříte.
Žijeme v moderní době, která umí zužitkovat technologie, a tak se přihodilo, že se celé mé nakladatelské námluvy, podpis smlouvy, měsíce práce na knize, doslovu i obálce s více jak desítkou odborníků z Grady, Konsentu i Amnesty International odehrály ryze on-line. A jestli něco vyloženě živilo mou rostoucí paranoiu a nevíru, že se děje, co se děje, pak jednoznačně fakt, že jsem si do dnešního dne jedinkrát nesáhla na svou paní šéfredaktorku. Těsně před vydáním, kdy jsem měla schválit finální text v sazbě do tisku a moje nervozita kulminovala, jsem byla už napůl přesvědčená, že se hned v příštím mailu dozvím, že je paní Cihelková celou dobu princ z Nigérie a aby Jalová vyšla, stačí jenom, abych složila drobný depozit na účet na Kajmanských ostrovech.

Snad je tedy pochopitelné, že když jsem na poště vyzvedávala balík přelepený páskou s logy nakladatele, ještě pořád jsem v něm napůl čekala buď čertíka na pérku, pekelný strojek nebo pošlou Schrödingerovu kočku (tlustou, balík byl těžký).
Po tomto vysvětlení, myslím, laskavý čtenář chápe – že když jsem skutečně vytáhla z balíčku první výtisk své první knihy, cosi ve mně zase oživlo – snad víra v zázraky? Asi to bude nakonec pravda – nejspíš jsem skutečně vydala knihu! Buď to, anebo jsou podvody princů z Nigérie čím dál rafinovanější.

Zdroj, foto: Autorka